OSPOD JAKO PRŮVODCE DÍTĚTE V SOUDNÍM ŘÍZENÍ A JEHO ADVOKÁT

V průběhu svého působení na Úřadu pro mezinárodněprávní ochranu dětí jsem po dobu cca pěti let provázela děti u soudu jako jejich advokát, tedy jako opatrovník dítěte v soudním řízení. Tato role je jedinečná, protože v sobě nese provázení dítěte v řízení a současně výkon oprávnění OSPOD směrem k rodičům.

Úlohou opatrovníka je dítě zastupovat v soudním nebo správním řízení.

Prvním úkolem opatrovníka v rámci zastupování je řádně dítě informovat o tom, co se děje. Dítě je klientem OSPOD a tento má povinnost dítěti sdělit, jaká je v rodině situace, co je to soud a co bude po dítěti potřebovat, jak řízení pokračuje, jak dopadlo a co závěry soudního řízení dítěti přinesou a co bude následovat po rozhodnutí soudu. Samozřejmě, děti mají být v prvé řadě informovány o podstatných věcech v rodině rodiči. Pokud je ale zahájeno řízení, mohou být zájmy rodičů v konfliktu se zájmy dětí, z toho důvodu je dítěti soudem jmenován opatrovník, který pak funguje jako jeho advokát.

Druhým úkolem opatrovníka je zjistit názor dítěte na věc a tento soudu a rodičům prezentovat. Děti mají právo na to být nejen informovány, ale také vyslechnuty. Již děti od 12 let mají být zpravidla slyšeny přímo soudcem (na což spousta opatrovnických soudců pozitivně reaguje), do té doby mají být informovány ze strany OSPOD, názor dětí je ve světě zjišťován průměrně od věku šesti let. Ve Spojeném království jsou děti slyšeny zpravidla opatrovníkem, v Německu soudcem.

Velmi diskutovanou otázkou v českém prostředí, zda a které děti mají být OSPODem nebo soudem informovány a slyšeny. Právo na to mají všechny, s přihlédnutím k jejich věku. V praxi však nejsou slyšeny v prvé řadě děti, jejichž rodiče uzavřeli dohodu s odůvodněním, že informování těchto dětí není třeba a děti žijí na rozdíl od jiných na růžovém obláčku. Dále odpadají děti do šesti (někde i do osmi, desíti) let s tím, že jsou ještě moc malé, není třeba je zatěžovat, případně nerozumí tomu. Pak následují ty, rodiče řeší „jen“ výživné, protože jde jen o peníze.

Většinou tedy reálná participace dítěte v českých soudních síních se redukuje na rodiny, které řeší hlavně kontakt teenagera s druhým rodičem, protože názor staršího dítěte je pro spolupráci na kontaktu důležitý. Druhou skupinou jsou rodiny, kdy děti vykazují známky oběti rodičovského konfliktu (problémové chování ve škole, agresivita nebo sklony k depresím, odmítání autorit, zhoršený prospěch, apatie). Třetí skupinou jsou pak děti, na kterých se dělají znalecké posudky.

Je to málo a rozhodně nemůžeme tvrdit, že český systém v reálu naplňuje právo dítěte být informováno a slyšeno. Důvodem je podhodnocení lidských zdrojů (je nás málo a máme toho moc, děláme teď jen urgentní případy a toto nejsou ohrožené děti), a nízká motivace (je to spousta práce a za tyto peníze mi to nestojí). V reálu se pak děti informace dozvídají (různě zkresleně) od příbuzných, od rodičů kamarádů, od vrstevníků. Je to špatně. Zvláště u případů adopcí, kdy už i občanský zákoník přikazuje, aby dítě bylo o tom, že je adoptováno, informováno nejpozději před nástupem do školy (§ 836 občanského zákoníku). Věřme tomu, že se situace bude pomalu proměňovat k lepšímu.