KDYŽ OSPOD PROSAZUJE NĚCO JINÉHO, NEŽ CO CHCE DÍTĚ

Opatrovník vystupuje jako advokát dítěte, tedy jeho úkolem je informovat dítě, vyslyšet jej, jeho situaci popsat soudu, sdělit soudu to, co by dítě chtělo nebo co by si přálo a navrhnout řešení, které je v zájmu dítěte.

Právě názor dítěte, resp. jeho přání, aby věci dopadly určitým způsobem, a zájem dítěte mohou být dvě zcela odlišné věci.

Po dobu své praxe jsem měla možnost poznat několik desítek dětí a jejich příběhů v opatrovnických kauzách.

Vzpomínám na práci s rodinou, tehdy osmiletého klučinu, jehož rodiče od sebe žili 1500 kilometrů vzdušnou čarou. Chlapec neměl sourozence a jeho rodiče se rozešli tak, že se matka odstěhovala do zahraničí, nejprve i s chlapcem. Protože bylo její jednání vyhodnoceno jako mezinárodní únos dítěte, musel se chlapec vrátit zpět k otci, matka se rozhodla, že v zahraničí zůstane. Problém byl i v tom, že otec často cestoval do zahraničí, takže chlapec se cítil po většinu času sám. U soudu jsme řešili další fungování rodiny.

Chlapec si celým svým srdcem přál, aby se máma přestěhovala zpět do města, kde bydleli. To však nebylo možné. Pro tuto variantu si přál, aby mohl bydlet s tátou a máma by jej jezdila navštěvovat co nejčastěji. Jeho niterným přáním, o čemž jsme opakovaně mluvili i ve spolupráci s psychologem, ale bylo, aby se mu rodiče věnovali více, aby se o něj zajímali. Aby byli s ním, když je potřebuje. Aby se nehádali, aby on nemusel poslouchat, jak se nenávidí. Komunikace mezi rodiči byla po celou dobu soudního řízení velmi obtížná. Záležitosti ohledně syna se postupně stávaly záminkou konflikty rodičů, kteří neustále řešili, kdo z nich je dobrý rodič a kdo výchovu nezvládá. Jestli je chlapec dobře připraven do školy, jestli má všechny úkoly, jestli se s ním máma učí na prázdninách. Přitom chlapec mluví čtyřmi jazyky, tancuje závodně hiphop a je v kolektivu velmi oblíbený. Chlapec tak v průběhu konfliktního vztahu rodičů se dostal do varianty: nebudu zlobit, aby to nebylo ještě horší. Začal se čím dál víc uzavírat do sebe.

S rodiči jsem jako opatrovník opakovaně probírala jejich situaci, bohužel vždy jen na krátkou dobu se mi podařilo přimět je k tomu, aby vnímali potřeby jejich společného dítěte. Stejně tak paní soudkyni. Soudní řízení nakonec dopadlo tak, že chlapec trávil s otcem tři týdny v měsíci a jeden týden s matkou. Aktuálně tedy rodina létá mezi státy. Konflikt rodičů pokračuje. Chlapci je již dvanáct let.

Příběhy z opatrovnických síní jsou často velmi bolestné, protože se nedaří dosáhnout toho, co by si dítě přálo a co by chtělo. Často protože to není možné a rodiče nedokáží soužití obnovit. Co ale rodiče mohou dokázat, je respektující komunikace. I toto může významným způsobem dítěti pomoci. Jsem přesvědčena o tom, že úlohou opatrovníka je vést rodiče k aktivizaci jejich rodičovských kompetencí a k tomu, že situaci jsou schopni rodiče společně dohromady zvládnout. Pokud komunikace nefunguje, můžete mít soudní totiž rozhodnutí třeba ve zlatém rámu, ale je Vám k ničemu. Pokud komunikace nefunguje, je obtížné zájem dítěte hájit. My jako profesionálové, kteří s rodinami pracují, můžeme rodičům významným způsobem k pochopení tohoto principu pomoci.