PROSBA Č. 14

„Nesoutěžte o to, kdo mě víc rozmazlíte. Tolik čokolády bych totiž nikdy nemohl sníst, jak moc vás mám oba rád.“

Po rozchodu rodičů máme tendenci své děti zahrnovat pozorností. Je to přirozené, protože jim chceme kompenzovat ztrátu a bolest, kterou zažívají. Nahradit jim nepřítomnost druhého rodiče. Být nejlepší mámo-tátou pod sluncem. Nejlepším dárkem pro naše děti je vlastní klid a vyrovnanost. Vědomí, že situaci zvládneme, i když je těžká. I když je míň peněz, i když ztrácíme oporu v rodině, i když zůstaneme s dětmi sami. Naše děti dobře vědí, že je to obtížné a paradoxně ony nás jsou schopny v kritických chvílích podržet. Jsme proto tým. Důvěřujeme svým dětem i sobě, že to zvládneme. Nakonec, naše přítomnost, rozhovor, společný čas, je pro děti mnohem víc než nový telefon nebo playstation. Spolehněme se sami na sebe i na své děti, že to dohromady zvládneme.