JAK DÍTĚ INFORMOVAT O TOM, PROČ SOUD NEDOPADL PODLE JEHO PŘÁNÍ

Role opatrovníka je zastupovat dítě jako jeho advokát. Do povinností opatrovníka je též informovat dítě, jeho klienta, o tom, jak řízení dopadlo, tedy jak soud rozhodl, co konkrétně to pro dítě znamená, zda dochází k nějakým změnám oproti stávajícímu stavu. To se v praxi děje zejména v případech, kdy je OSPOD v intenzivním kontaktu s dítětem, tedy zejména, pokud je dítě ohroženo konfliktem rodičů a OSPOD potřebuje s rodinou pracovat. V ostatních případech nechávají OSPODy a rovněž i soudy tuto práci na rodičích.

Často se stává, že je názor dítěte odlišný od jeho zájmu. Děti si například přejí, aby se rodiče k sobě vrátili zpátky. Když to nejde, aby bydleli blíž u sebe. Nebo aby se mohli s druhým rodičem vídat každý den. Tato přání jsou důležitými vodítky pro rodiče i pro soud, nicméně stává se, že přáním dětí nelze často vyhovět, již jen z toho titulu, že se rodiče rozcházení, budují si novou životní identitu a zakládají nové vztahy.

Povinností opatrovníka je informovat dítě, jak řízení dopadlo a proč soudce nerozhodl tak, jak si dítě přálo.

Vzpomínám na kauzu, kdy jsem zastupovala dítě jako jeho advokát ve složitém opatrovnickém řízení. Tehdy odvolací soud rozhodl o situaci v okamžiku, kdy jakékoli rozhodnutí vnímal jeden z rodičů jako svou výhru a druhý jako prohru, a to přes veškerou intenzivní práci soudu i tandemu právníka-psychologa v roli opatrovníka. Z průběhu dokazování bylo zřejmé, že se řízení blíží ke konci a soud rozhodne. V jednací místnosti jsem proto požádala senát, abychom výsledky řízení oznámili dítěti přímo v jednací místnosti po vynesení rozsudku, protože pokud to necháme na rodičích, s vysokou pravděpodobností bude dítě vystaveno pro svůj názor tlaku ze strany rodiče, který rozhodnutí soudu bude považovat za svou prohru. Také jsem rodiče požádala, aby poté, co vyjdou z jednací místnosti, zůstali před dítětem maximálně klidní. Senát s tímto souhlasil, stejně jako rodiče. Po vyhlášení rozsudku a poté, co jsme vyšli z jednací místnosti, jsem vešla s chlapcem do jednací místnosti znovu, kde jsme chlapci sdělili, co soud i opatrovník při rozhodování zvažoval, jak se vypořádal s přáním chlapce a jak věc dopadla. I když se soudním rozhodnutím fakticky pro chlapce nic nezměnilo, začal plakat, což rozhodilo celý senát. Společně jsme pak chlapce utěšovali, situaci jsme probrali ze všech stran. Chlapec byl na místě ujištěn, že nenese odpovědnost za rozhodnutí soudu ani za chování svých rodičů, čímž se mu viditelně ulevilo (jakkoli jsem mu to zdůrazňovala již mockrát). Postupně přijal soudní rozhodnutí, a nakonec jsme se loučili aspoň s malým úsměvem. Byly to těžké okamžiky, nicméně jsem přesvědčena o tom, že pokud bychom informování dítěte o výsledku soudního řízení nechali na rodičích, s vysokou pravděpodobností by chlapec získal zkreslené informace a považoval by tak rozhodnutí za svou vinu za vyjádřený názor a přání.

Sdělování výsledku soudního řízení, který nekoresponduje s přáním dítěte, je těžké. Na druhou stranu, tím, že my profesionálové, dítěti sdělíme, jak soud dopadl, umožňujeme mu porozumět důvodům pro rozhodnutí a získat čas pro přijetí situace. Tato část by tedy při naší práci s dětskou duší neměla být opomíjena.