PROSBA Č. 2

„Neptejte se mě, koho z vás mám raději. Mám vás oba stejně rád. Neočerňujte přede mnou toho druhého, protože mě to bolí.“

Dítě má rádo oba rodiče stejně. Lásku nelze měřit. Každý z rodičů mé své chyby, které dítě vidí. Mámase možná víc rozčiluje. Táta má možná míň času. Nebo naopak. Dítě má ale rádo oba rodiče (jeprokázáno, že i děti, které jsou týrány svými rodiči, je milují). Nemá tedy smysl klást dítěti otázku,koho má raději. I přes nemyslnost této otázky se rodiče (a taky někteří profesionálové) dítěte tímtozpůsobem ptají. Tím dostávají dítě do situace, kdy si musí zvolit mezi mámou a tátou. A dítě začnepřemýšlet: když řeknu, že mám mámu raději, naštvu tátu. Když řeknu, že mám tátu raději, máma serozpláče. Nestavme děti do situace soudce a nedávejme jim tyto otázky.

Spoustu rodičů se po návratu dítěte od druhého rodiče ptá, jak se mělo a co dělali. To je zdánlivěnevinná, otevřená otázka. Pokud se ale rodič tváří tak, že čas u druhého rodiče je apriori peklem nazemi, protože druhý rodič je neschopný, nikdy si dítěte nevšímal apod., naučí se dítě velmi rychleodpovídat buď velmi krátce („dobrý“ případně „nic“) nebo tak, aby mu dal druhý rodič pokoj. Děti setak naučí říkat o rodiči, se kterým zrovna nejsou, jen nepěkné, vymyšlené řeči. Není to proto, že dítězlobí nebo chce rodiče potrestat, je to proto, že jej do této situace postavili rodiče.

Ptejme se tedy dětí otevřeně, podpořme čas strávený s druhým rodičem, a mějme na paměti, že to,co my dáváme dítěti, nám dítě vrátí (v dobrém i ve zlém).