JAK KOMUNIKOVAT S DÍTĚTEM A JAK MU POMOCI PŘED PODÁNÍM NÁVRHU NA SOUD

Někdy si „dospěláci“ říkají, že dítěti nebudou nic říkat, když se rozpadá vztah, že jej tím nebudou zatěžovat. A jak se na to dívají odborníci? Tak se na některé z jejich doporučení pojďme společně podívat.

Díky členství v Unii rodinných advokátů máme to štěstí, že můžeme pravidelně získávat poznatky od mnoha spolupracujících profesí, které mohou rodinám pomoci v rámci krize rodiny. A často diskutujeme i pohled dítěte a jak co nejcitlivěji přistoupit k dítěti s v tom celém koloběhu, často rychlých a emočně náročných reakcí rodičů.

Základem celého tohoto článku je uvědomění, že pro dítě je rodina základem bezpečí a jistoty a že má dítě oba rodiče stejně rádo, pokud tam nebylo týrání nebo jiná patologie ze strany rodičů. Z tohoto bude vycházet celý článek.

Pokud rodiče prohází krizí, tak to dítě zjistí velice rychle. Rodiče nemusí nic říkat, dítě to vypozoruje i v případě, že se to budou snažit rodiče velice důmyslně utajit. Dítě velice citlivě vnímá emoce a řeč těla rodičů a další signály. My říkáme našim klientům, že jejich děti věděly o krizi dříve, než si jí možná rodiče připustili.

Má tedy smysl před dětmi něco „tutlat“? Z našeho pohledu určitě ne. Ubíráme tak dítěti možnost si s rodiči o tom popovídat. Dítě potřebuje vědět, že jej mají oba rodiče rádi, ať se mezi nimi děje cokoli. Ujistit dítě, že ono za nic nemůže. Děti mají přirozenou dovednost, že si na sebe vztahují vinu za rozpad rodiny, a proto se tak často snaží rodiče „dát dohromady“.

Psychologové doporučují s dítětem mluvit o tom, že tady budou vždy pro něj, že si může kdykoli přijít popovídat, ale nenutit jej do toho. Je dobré si uvědomit, jak dlouho dospělákům trvá, aby se s novu situací vypořádali. Netlačme tedy na dítě, že ono to musí mát vyřešeno dříve. Důležité je být tady pro něj a vyslechnout jej nebo jej jen obejmout.

Nezapomínejme na děti v tuto dobu, protože máme co dělat se sebou jako rodiče. Dítě je součásti rozpadající se rodiny.

Psychologové nám doporučili sdělit dítěti, že maminka s tatínkem pracují na tom, aby to zvládli, že to není jednoduché, ale snaží se. Že tedy dítě může kdykoli přijít pro pomoc k nim oběma. Bylo by nejlepší, kdyby s dítětem mluvili rodiče společně a mluvili o sobě dobře. Nevzali to jako možnost získat si přízeň dítěte přes očerňování druhého rodiče.

Pokud to nebude možné zvládnout bez pomoci třetí osoby, požádejme o radu odborníky. Mohou nám pomoci s dítětem komunikovat, zjistit jeho pocity a lépe mu pomoci zvládnout tuto situaci.

Hlavně se netvařme, že se nic neděje a pak neoznamujme dítěti, že jsme již rozvedení. Toto by nám dnes ani soudní systém neměl umožnit a to je dobře. Empatie a citlivost zde mají silnou pozici.

A pokud dítěti sdělíme, že to není dobré a povede se nám to následně zachránit – naší rodinu, tak ukazujeme dítěti, že i těžké situaci se dají zvládnout, když se na tom zapracuje.

A pokud se nám to nepovede zvládnout, což někdy skutečně nejde s ohledem na těžký stav vztahu, jak říkají někteří psychologové, že je vztah již na JIP, tak dítě zjistí, že je potřebné věci řešit a přistoupit k nim čelem a že když se to nepovede vždy zachránit, tak lidé spolu mohou vycházet dobře a slušně a není to konec světa.

Vždy je dobré se zamyslet, s jakým vzorcem řešení krize chceme naše dítě vybavit do života a podle toho své jednání přizpůsobit.

Moc Vám přejeme, aby se Vám těžkou situaci povedlo co nejlépe zvládnout, ať již to v konečném výsledku znamená cokoli.