DÍTĚ JAKO ÚČASTNÍK SOUDNÍHO ŘÍZENÍ Z POHLEDU ÚSTAVNÍHO SOUDU

Ústavní soud je dlouhodobým zastáncem a propagátorem participace dětí, tedy zapojování dětí do rozhodovacích procesů. Chápe dítě nejen jako účastníka řízení, který má slabší pozici, a proto je třeba jej chránit, ale také jako plnohodnotného partnera pro jednání, se kterým je třeba při přijímání rozhodnutí počítat. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře požaduje, aby soudy respektovaly zájem dítěte i jeho názor, aby zajistily, že participační práva dítěte budou v řízení realizována a také, aby děti byly adekvátně a kvalitně zastupovány v soudním řízení.

Ústavní soud se věnuje i názoru dítěte a jeho zohledňování při rozhodování. Ústavní soud jasně vyjádřil, že není možné, aby soudy bez dalšího převzaly přání nebo názor dítěte a založily na něm své rozhodnutí, protože tím by dítě pasovaly do role soudce. Současně, názor dítěte se nesmí zjišťovat nevhodnými otázkami (např. chceš bydlet s mámou anebo s tátou, naopak musí být zjišťováno nepřímými otázkami a nejlépe mimo soudní síň, například v kanceláři soudce (nález I. ÚS 2482/13 z 26. 5. 2014). Já osobně mám výbornou zkušenost s mladou soudkyní Okresního soudu v Liberci, která provedla rozhovor s čtyřletou a šestiletou holčičkou v zasedačce soudu, ve spolupráci s psycholožkou opatrovníka (dívky byly svědky domácího násilí a bylo třeba zjistit, jak nastavit kontakt dětí s otcem).

Soud současně nemůže přehodit všechny povinnosti na OSPOD (tedy zejména povinnost mluvit s dítětem) a musí dítě do řízení zapojit (I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014), a čím je dítě starší, tím víc s ním musí komunikovat. Ústavní soud stanovil i orientační hranici, kdy soudy musí s dítětem komunikovat napřímo, tedy mimo rodiče, a to 16 let (I. ÚS 1041/14 ze 4. 12. 2014).

A jak je to s přípustností ústavní stížnosti, tedy když se na Ústavní soud obrací děti samy bez svých rodičů? Děti nemusí čekat do svých osmnácti let na to, aby podaly ústavní stížnost. Explicitně to Ústavní soud řekl ve svém nálezu, který slaví již 10 let od svého vzniku, II. ÚS 485/10 ze dne 13. 4. 2010, v bodě 11 takto: „stěžovatelem může být jakákoliv fyzická osoba, které svědčí tvrzené ústavně zaručené základní právo nebo svoboda, a to bez ohledu na její způsobilost k právním úkonům či věk. “Dítě může podat ústavní stížnost, pokud dosáhlo takové rozumové a citové vyspělosti, že je schopno se samostatně vyjadřovat k předmětu řízení (I. ÚS 1629/16 z 2. 8. 2016, bod 10). Děti jsou v řízení zastoupeny advokátem, nebo také jiným subjektem, například Veřejným ochráncem práv nebo Úřadem pro mezinárodněprávní ochranu dětí, nebo také orgánem sociálně-právní ochrany dětí, který jej zastupoval v řízení před obecnými soudy (I. ÚS 3444/16 ze dne 9. 11. 2016).

Ústavní soud tak díky své rozvinuté a ustálené judikatuře podporuje participaci dítěte a respekt k jeho právům a jeho rozhodnutí fungují jako motor pro soudy. Děti již nejsou objektem zájmu, ale důležitými partnery pro jednání. Je důležité na to nezapomínat.