PROSBA Č. 4

„Mluvte spolu jako dospělí lidé. Ale mluvte spolu! Nepoužívejte mě jako poslíčka mezi sebou – a užvůbec ne se zprávami, které toho druhého zarmoutí nebo rozčílí.“

Dospělí lidé v konfliktu často upadají buď do lítého boje (nejlépe prostřednictvím jejich advokátů)nebo do zarytého mlčení. Soustředí se sami na sebe, na své křivdy, na svá zklamání, na své pomsty.Zapomínají, že nejde o ně, ale jde o jejich děti. Jak děti zvládnou rozchod svých rodičů, záležíprimárně na rodičích.

Je přirozené, že lidé v konfliktu spolu hovořit nechtějí. Svým dětem ale musí bezpodmínečně předatzprávu, že jsou tu pro ně, a proto se budou na věcech, které jsou pro děti důležité a které se jichtýkají domlouvat. I kdyby to měl být ideál, ke kterému budou směřovat.

Spousta rodičů je opatrná k tomu, co řeknou druhému rodiči. Z praxe mediátorky vím, že je třebanejprve špinavé prádlo pořádně proprat, tedy provětrat emoce, říct si, co se stalo před třiceti lety aco se táhne doposud. Teprve pak jsou rodiče schopni se zklidnit a začít uvažovat nad tím, jak dálfungovat s ohledem na své děti.

Zcela nesmyslná je praxe některých kolegů advokátů, kteří zakazují rodiči hovořit přímo, chtějí, abyrodiče komunikovali jen prostřednictvím advokáta. S argumentací, že advokát je nárazník a vlastněmediátor. Většinou se za touto snahou skrývá strach, že přijde o klienta.

Milí rodiče, mluvte spolu, když ne napřímo u stolu, tak prostřednictvím sdílených kalendářů,rodičovských aplikací, plánovačů, nákupních seznamů. Technologie jsou Vám nakloněny tak jevyužijte. Vaše dítě to ocení.